Hidetaka Nishiyama sensei – rozhovor s C.J. Beckem

(rozhovor vedl Sylvain Jouan)

Jsem rád, že vám mohu nabídnout rozhovor s C.J Beckem, který hrál důležitou roli v předávání tradičního karate. C.J. Beck pomáhal Sensei Nishiyamovi sepsat Příručku trenéra tradičního karate, fakticky působil v roli jejího editora a dodnes je vděčný za to, že se mohl podílet na předávání zkušeností a principů Nishiyamovi, tedy Funakoshiho, linie tradičního karate. CJ Beck (nidan) dnes bydlí na Floridě ve Fort Lauderdale, a ve svých 75 letech stále pravidelně cvičí karate, běhá, medituje a udržuje se v dobré formě. Za svůj život potkal řadu zajímavých osobností ze světa karate. Zjistěte více o tomto muži, jeho minulosti a jeho celkové vizi tradičního karate. 

Sylvain Jouan: CJ, velmi děkuji, že jste přijal pozvání k tomuto rozhovoru. Na začátek bych vás rád požádal, abyste se čtenářům krátce představil. Také by mne zajímalo, co znamená zkratka CJ ? Jak byste v několika větách definoval, kým jste?

C.J.Beck : Rozhodl jsem se psát pod jménem „C.J. Beck“ proto, že jde o genderově neutrální jméno. V mém prvním románu „Sizzle“, který se částečně odehrává v Provence, je hlavní hrdinkou žena. Věřím tomu, že dílo – v tomto případě kniha – by mělo mluvit samo za sebe, a nemělo by být posuzováno podle reputace autora. I proto jsem studoval tzv. Stanislavského metodu, která mi umožnila pochopit nejen to, jak hrát, ale také to, jak se dívat na vývoj jednotlivých postav. Současně se v mé tvorbě odrážejí mé životní zkušenosti, ale také Buddhovo učení, které dodnes významně ovlivňuje můj život. Buddha řekl, že „já“ je klam. Ale také řekl, že si to člověk musí uvědomit sám. Sensei Nishiyama řekl něco podobného o technice karate.

Sám sebe považuji za světoobčana. Když jsem pracoval v reklamě, platili mi za mé nekonformní postoje a přístupy. Vždy jsem se snažil být objektivní a podávat pravdivé informace. Jakmile se osvobodíte od zamlženého světa politiky, vaše myšlenky a strategie se stanou pronikavějšími a jasnějšími a bude mnohem více pravděpodobné, že dosáhnete nějaké významné změny nebo úspěchu. Nakonec si musíte vybrat mezi kariérou v korporacích, nebo v poradenství.

V době apartheidu jsem pracoval jako poradce pro některé z budoucích vůdců Jihoafrické republiky a tlumočil jsem jim myšlenky Nelsona Mandely. A to v době, kdy bylo i vyslovení jeho jména zločinem. Musel jsem učinit nepopulární rozhodnutí, když jsem se podílel na restrukturalizaci několika společností ve Spojených státech a Kanadě. 

Rok před uvedením počítače Apple Macintosh na trh v roce 1984 jsem se s týmem Steva Jobse podělil o svoji marketingovou strategii změny pozice, tzv. repositioningu, pro IBM. Jobs byl jedním z těch, kteří viděli za dva rohy a Apple tak mé nápady přijal. Jak sám Jobs citoval Picassa: „Dobří umělci kopírují, nejlepší umělci kradou“. Jedinečné průlomové poznatky odhalené v mém výzkumu a následný pětiletý komunikační plán zpracovaný pro Ministerstvo bydlení a rozvoje měst USA tehdejšího ministra Henryho Cisnerose i dnes pomáhají lidem v USA zlepšovat kvalitu jejich bydlení a zvyšují podíl vlastního bydlení. A jedním z mých úkolů jako prezidenta mého sdružení vlastníků domů bylo také zastavit stavbu sousední budovy Donalda Trumpa. O tom si můžete přečíst v mé knize “Sixteen Stories, No Pets”.

Sylvain Jouan:  To je velmi působivé. Rád bych se dozvěděl více a asi by to vydalo i na knihu! Ale abychom se dostali k tématu, můžete nám říct, jak jste začal svou cestu karate?

CJ Beck: Na začátku sedmdesátých let jsem jako dvacetiletý začínající marketér navštěvoval kurzy JKA u senseie Keinosuke Enoedy v Londýně. 

Když jsem se přestěhoval do Jihoafrické Republiky, což bylo ještě v době apartheidu, a současně v době, kdy tam již tradiční karate bylo na světové úrovni, jsem pravidelně trénoval kombinaci kalisteniky a karate s jedním z mých kolegů, držitelem černého pásu JKA, bývalým prezidentem investiční skupiny Old Mutual Gustavem Prellerem a jeho bratrem Carlem. Carl a jeho syn jsou stále členy JKA a cvičí v dojo Keitha Geyera v Západní Austrálii.

Brzy jsem začal naplno trénovat shotokan karate v JKA dojo v Johannesburgu, to bylo v letech 1976 až 1978 pod vedením legendárních senseiů Stana Schmidta a Normana Robinsona. Vzpomínám si, že jednou přišel neohlášeně Sensei Nakayama a vedl trénink pokročilých karatistů. Sensei Robinson nás, kteří nebyli pokročilí, vyzval, abychom odešli. Stáli jsme venku na špičkách a sledovali tento nádherný trénink.

Tady se můžete podívat na některé z těch, se kterými jsem trénoval – Kill and Kill Again trailer (1981).

Sylvain Jouan: Viděl jsem trailer, naprosto úžasné. V žádném případě to teda není nejlepší film všech dob (smích), ale všiml jsem si nejen dobrých kaskadérů, ale také opravdových karatistů!

Máte pravdu, prostě klasický béčkový film. Ale také autentické tradiční karate JKA staré školy. Všimněte si, že střihu tam bylo velmi málo. Pohyb je v reálném čase, je v jednom záběru, a to i během sekvencí, kde je zobrazeno karate. Žádná filmová kouzla ani kaskadéři nebyli potřeba. 

Před lety strávenými pod vedením Shihan Hidetaky Nishiyamy jsem trénoval se Stanem Schmidtem, Normanem Robinsonem a několik let také s mým dobrým přítelem Miguelem Palavecinem, který byl žákem Nishiyamova přímého žáka a hlavního jihoamerického instruktora JKA Itaya Senseie. Ten mě plně připravil na trénink u Senseie Nishiyamy. Svého předchozího Senseie, Miguela Palavecina, jsem objevil díky doporučení Miki Moriho, majitele sushi baru a bývalého studenta Asai Senseie v Japonsku. Svoji kancelář jsem tenkrát měl za rohem na Scollard Street v Torontu, kousek od jeho dojo. Sensei Miguel Palavecino mě také seznámil se zen-buddhismem.

Sylvain Jouan: Potkal jste mnoho velkých učitelů, ale jak jste se seznámil se Senseiem Nishiyamou?

CJB: Když jsem se přestěhoval z Toronta do Los Angeles, chtěl jsem pokračovat v karate. Prošel jsem si „Žluté stránky“ a zajel do mezinárodního ústředí JKA. Ve dveřích kanceláře jsem potkal staršího muže a poznal v něm starší verzi muže, kterého jsem znal z fotografií v Nishiyamově „bibli“ karate. Neměl však na sobě gi, ale elegantní oblek a kravatu. „Vy jste Sensei Hidetaka Nishiyama?“ zeptal jsem se ho. Netušil jsem, že žije v Los Angeles. Nejspíš jsem si myslel, že žije v Japonsku. S úsměvem přikývl.

„Máte dojo?“, zeptal jsem se. Opět přikývl a pozval mě do kanceláře, která se zdála být pro jednoho člověka docela rozsáhlá. Poslední otázka. „Můžu u vás trénovat?“ Poté, co jsem mu řekl o svém předchozím tréninku, souhlasil. Páni! Zbytek dne jsem se vznášel v oblacích.

SJ: Za sebe a za všechny, kteří tuto dobu nepoznali a mohou si ji jen představovat, bych se vás rád zeptal, jaký byl život v senseiově dojo?

Základy a principy. Určil vám konkrétní kata, v mém případě Sochin. Cvičil jsem ji každou hodinu, každý týden, každý měsíc po celá léta. Trénink byl formální, pravidelný a intenzivní. Nebyl čas na klábosení, vtipy nebo historky. Zjistil, co jste v prvních letech formování vašeho karate vynechal. Přeučil vás základy a vyžadoval jejich pilování a zlepšování. Předával dál poznatky, které získal od svého mistra Gichina Funakoshiho. Pokud trénujete každý týden po celá léta pod vedením mistra ze staré školy, tak základy nikdy nezapomenete. Jakmile získáte tento pevný základ, bude každé vaše další učení efektivnější a účinnější.

Když jsem se na víkend vrátil do svého starého dojo v Torontu, moje pohyby se zdály být hladší, plynulejší. Byl jsem rozhodně rychlejší a předčil jsem všechny své vrstevníky. Ne novými technikami, ale vylepšenými starými technikami. Ve sparingu jsem tak měl výhodu. Dokonce i nad některými zkušenými karateky. To je přidaná hodnota studia u skutečného mistra.

Špičkoví karatisté se v jeho dojo objevovali ne proto, aby byli jeho sempai, ale aby tvrdě trénovali. Často se v Central dojo objevoval sensei James Yabe, který už měl šestý dan, a tvrdě na sobě pracoval. Jednoho dne se objevil sensei Ray Dalke s tím, že právě vyhrál mistrovství světa v Japonsku. Věděl ale, že se stále má co učit. V Central dojo se vrátil ke kořenům, a stal se jen jedním z řady dobře vyškolených karatistů, jako byl násobný šampion sensei Vern Vaden. Téhož dne, jen o něco dříve, se Ray Dalke z úcty přišel představit do kanceláře, kde jsme se Senseiem pracovali, s tím, že se později připojí k tréninku.

Shihan Hidetaka Nishiyama je podstatnou součástí linie „věrně“ pokračující v učení mistra Funakoshiho. Sensei byl ze staré školy. Velmi formální člověk, který se s velkou pravděpodobností držel instrukcí, které dostal, a zkoumal je spíše uvnitř, než aby tvořil mimo ně. Museli byste se podívat na jeho staré filmy z padesátých let a porovnat je s tím, jak se dnes pohybují jeho špičkoví studenti jako Vern Vaden, Avi Rokah a Toru Shimoji. Kolik nových způsobů může existovat pro efektivní podání ikken hissatsu?

Protože vycházel ze samotného zdroje, dokázal už na prvním tréninku rozpoznat, co konkrétního chybí i velmi zkušeným karatekům. Proto jeho každoroční gasshuku v San Diegu přitahovalo zkušené a známé senseie z celého světa, jako byl sensei Malcolm Dorfman, a to ne aby učili, ale aby trénovali. Špičkoví mistři JKA jako sensei Masatoshi Nakayama se gasshuku také účastnili, a pomáhali senseiovi s tréninkem.

Sylvain Jouan: Poprvé jsem vás kontaktoval kvůli knize, kterou jste napsal se senseiem Nishiyamou, možná před dvěma lety (snažil jsem se ji najít). Nyní mám možnost položit vám následující otázku: Jak jste se dostal k tomu, že jste se podílel na návrhu trenérské příručky se senseiem?

Bylo to přirozené pokračování práce, kterou jsem už dělal. Znal mé businessové zkušenosti a požádal mě, abych mu dělal „sekretáře“, jak říkal, a psal oficiální dopisy ITKF Mezinárodnímu olympijskému výboru. Jednali jsme s nimi o zavedení karate jako kategorie do olympijských her.

Sylvain Jouan: Rád spojuji věci a lidi, můj předchozí respondent Daniel Tobias mi připomněl, že jste byl žákem senseie Miguela Palavecina z Uruguaye, který byl žákem senseie Itayi. Daniel se Vás chtěl zeptat, jaký pocit ve vás zanechalo, když jste pomáhal překládat knihu, která se později stala příručkou pro všechny studenty senseie Nishiyamy?

CJB: Znáte japonský termín 恩 “On”? Byla to dobrovolná práce, při které jsem se věnoval Dojo a senseiovi. Tato práce z lásky vedla k něčemu, co bych nazval „něco za něco“, což jsem ale nikdy nečekal. Individuálnímu tréninku jeden na jednoho a získávání technických poznatků. Tento přímý přístup k senseiovi, prolomení formálnosti a možnost podrobně se vyptávat mi pomohly dostat se k sensiovi a jeho myšlení velmi blízko. Tehdy jsem si vážil příležitosti, které se mi dostalo, a jeho poznatky se mnou zůstaly dodnes. Jen bych si přál, abych mohl předávat tyto myšlenky dál zejména dnes, kdy kolem sebe vidím tolik nevědomosti a ignorance. Byla to pracná redakční práce staré školy à la Maxwell Perkins, kdy jsem navrhoval nová slova a rozsáhle revidoval a přepisoval Senseiovy rané návrhy. Každý, kdo Senseie zná, chápe, proč je to nutné. Z legrace to nazývám Nishiyama & Beck. Dvě kompletní části týkající se zdraví a silového tréninku napsali odborníci, které Sensei na začátku knihy zmiňuje.

Sylvain Jouan:  Máte nějaké zajímavé poznatky o Sensei Nishiyamovi, o které byste se s námi rád podělil?

Jednoho dne v roce 1989 mi Nishiyama Sensei daroval podepsaný výtisk prvního vydání Příručky trenéra. „Teď už víš všechno,“ řekl se smíchem. Náš vztah byl tak či onak založen na karate. Sensei používal několik pojmů, které se dodnes bez ukázky techniky jen těžko překládají. Jedním z takových termínů byl „tlak těla“ (body pressure). Samovysvětlující věty a pojmy, které by vystačily samy o sobě, byly vzácné. Při naší společné práci jsem mohl klást otázky, které by formálnost v dojo asi neumožnila. V těchto chvílích Sensei obvykle vyskočil ze své kancelářské židle a daný pojem vysvětlil a demonstroval. Převáděl jsem pak jeho činy do slov. Museli jste prostě přijít a být u toho. 

Jeho japonsko-američtí studenti a ti, kteří se s ním účastnili turnajů, mohou mít další postřehy, které doplní podobu Senseie, kterou si vytváříte. Například Sensei James Yabe a Toru Shimoji. Ti s ním na hodinách mluvili japonsky a měli šanci jít do větší hloubky. Zeptejte se lidí, kteří se s ním účastnili soutěží. Sensei Penny Roundtreeová by byla dobrým zdrojem, kdyby přežila rakovinu. Sensei Varn Vaden ve svých osmdesáti letech stále vyniká v kumite a byl velmi ochotný, když se mnou mluvil po telefonu. Mluvte se starými harcovníky a pravidelnými návštěvníky Ronem a Susan Vanceovými a Senseiovým zubařem senseiem Thomasem Shinmotem.

Sensei Vern Vaden byl požádán Senseiem Nishiyamou, aby přestal soutěžit a motivoval tak novou vlnu talentovaných studentů, jako byl Avi Rokah. Nyní je Vernovi 80 let a stále získává medaile v kategorii nad 45 let.

Jeden příběh je výstižný, protože se týká starého nepřítele, který nakonec Senseie zabil. Byl to jediný případ, kdy jsem přešel do ofenzivy a trval na tom, aby přede mnou přestal kouřit, když jsme pracovali – „Sensei, prosím,“ namítal jsem, s lehkým náznakem kašle. Nekouřím a jsem na tabákový kouř alergický. V té době mu bylo padesát devět let. Kdyby s tím tehdy nadobro přestal, možná by si užil ještě dalších pár hezkých let, jako můj otec, který přestal kouřit ve čtyřiceti. I velké osobnosti mohou mít slabá místa. 

Sensei chtěl, abych pro něj pracoval na plný úvazek, jako jeho zaměstnanec, ale já jsem nechtěl náš vztah zamotat a raději jsem naší spolupráci svůj čas a úsilí věnoval dobrovolně. Myslím, že to bylo moudré rozhodnutí. Později mě Sensei překvapil vlastnoručně podepsaným šekem ve výši měsíčního poplatku za jeho kurz. O placení se nikdy nemluvilo. Snažil jsem se odmítnout, ale nechtěl o tom ani slyšet a měsíční platby pokračovaly, dokud nebyla kniha dokončena. Zachoval jsem si tak status dobrovolníka a zároveň bylo učiněno zadost Senseiově cti. Nějaký čas poté, co jsem odešel, jsem na Senseie s jeho ženou narazil před supermarketem Boy’s v Marina Del Rey. Možná jsem poznamenal, že jsou od Silver Lake poněkud daleko. Požádal mě, abych se vrátil do dojo. Stále jsme měli dobré vztahy. Bylo to naposledy, co jsem ho viděl.

O jeho problémech s MOV, WUKO a Jacquesem Delcourtem existuje mnoho zajímavých historek, o které se možná budou chtít podělit i ostatní.

„San Dan jednoho muže je Sho Dan jiného muže.“

– Nishiyama Sensei –

Sylvain Jouan:  Máte nějaké zajímavé poznatky o Sensei Nishiyamovi, o které byste se s námi rád podělil?: Myslíte si teď s odstupem času, že by Sensei mohl uvažovat o vytvoření kompletní, celkově definitivnější, knihy, než je jeho „Karate: the art of Empty hand fighting“?

CJB: Myslím, že vy si to myslíte, když se takto ptáte. Ale byla kniha Mistra Gichina Funakoshiho To-Te Ryukyu Kenpo z roku 1922 konečná a definitivní? V japonských archivech jsem si prohlédl například publikaci Shoto z roku 1922. V ní jsem objevil některé známé a oblíbené kata. Jednu z nich, Tekki Shodan, jsem na žádost Senseie Stana Schmidta učil v Jižní Africe na jedné z jeho hodin. Jaká čest pro návštěvníka. Po této hodině jsme šli na snídani, kde mi v důvěrném rozhovoru svěřil několik historek o Sensei Tanakovi. Zmíněná kniha obsahuje i Kanku Dai, jednu z oblíbených kat Senseie Pavelanciniho i mou. 

Nic nemůže nahradit nepřetržitá a intenzivní trénink pod odborným dohledem mistra. Jeho nejlepší studenti jsou jeho dílem. Stejně jako Funakoshiho. Tradice pokračuje. Stejně jako mistr Funakoshi před ním, i Senseie většinu času pohltila snaha posunout tradiční karate na další úroveň přijetí a popularity. Na rozdíl od Japonska není Amerika dobrým trhem pro cokoli, co není komerční. Vzpomínám si na amerického novináře a komentátora Russella Bakera, který říká: „V Americe nic neumírá snadněji než tradice.“ 

Příručka trenéra tradičního karate ITKF tvořila součást koordinované kampaně k propagaci karate za pomoci senseiových mezinárodních žáků. Jeho srdečným přáním bylo dostat Funakoshiho tradiční karate na olympijské hry. Beze změn. Bez kompromisů. Sportovní karate je katastrofa. Je jasným a přítomným nebezpečím pro všechny jeho vyznavače. Vystavuje svého uživatele nebezpečí na ulici. Talent a rychlost nepřekonají techniku a načasování. Byl to francouzský prezident, snad Jacques Chirac, kdo řekl něco jako: „Nic v Americe není úplné, dokud to není dovedeno do absurdity.“ To je pravda. Věřím ale, že Sensei Nishiyama by pak tvrdil, že většina absurdity, kterou se karate stalo, by měla být připsána k nohám jiného Jacquese, jeho starého politického sparingpartnera Jacquese Delcourta.

Za dobu, co jsem ho znal, mluvil Sensei o „karate“ jen v případě, kdy jsme pracovali na knize. Vždy mluvil o „budó“. V JKA v 70. a 80. letech jsme nikdy nepoužívali termín „tradiční“. Nepochybně by k tomu měl své důvody, jedním z nich byl Jacques Delcourt – dokážu si představit jeho křivý úsměv a pousmání při vyslovení toho jména – a vznik, nebo spíš odklon ke „sportovnímu karate“. Obecný termín a předpona „tradiční“ naznačují zřetelnou odlišnost, kterou Sensei hluboce cítil. Přečtěte si předmluvu k trenérské příručce, která pojednává o používání termínu „Shihan“, což v japonštině znamená „kompas“. Bez kompasu může karate ztratit svůj směr, stejně jako se to stalo ve sportovním karate. Vyžaduje pevné držení kormidla.

Sylvain Jouan:  Máte nějaké zajímavé poznatky o Sensei Nishiyamovi, o které byste se s námi rád podělil?: To rád slyším! Trávím tolik času vysvětlováním, že karate není jen sportovní verze. A teď mi poskytujete vysvětlení původu slova „tradiční“. Ale ještě mi to zabere spoustu času, protože jsem zjistil, že v dnešní době sportovní karate kluby, aby přilákaly lidi, kteří se obracejí na BJ nebo MMA, volí ve svých reklamách termín „Tradiční karate do“,

Povídali jsme si o životě Senseiova dojo a mám pocit, že byste o tom mohl mluvit hodiny. Rád bych se zeptal, jak začleňujete karate do svého života a jak dnes cvičíte?

CJB: Nastavte kompas si na pravý Sever. Trénujte mysl a tělo na zvládání mimořádných životních situací. Naučte se rozmístění nouzových východů. Když Sensei Nishiyama v roce 2008 vstoupil do jasného světla, já jsem se posunul ve své profesionální kariéře. Každý den medituji pro vnitřní klid a jasnost a střídavě trénuji kalistheniku a plyometrii, abych se připravil na mimořádné životní situace. Kihon si ověřuji pomocí Niju Sichi Waza – kata o 27 pohybech. Pohyb je vlastně pleťová voda. Pohyb je lék. Trénuji na nečekané situace, kdy jsem nejméně připraven a v nevýhodě. Ale hlavně trénuji uvědomění, abych problémy předehnal ještě dříve, než začnou. Zvažuji možné a pravděpodobné důsledky svého jednání. Život je nepředvídatelný.

Sylvain Jouan:  Máte nějaké zajímavé poznatky o Sensei Nishiyamovi, o které byste se s námi rád podělil?: Co byste dnes poradil někomu, kdo chce začít s tradičním karate-do? Ne nutně mladému sportovci, ale běžnému člověku, který se zajímá o karate?

CJB: Objevte bystrého dobrosrdečného trenéra, který rozumí tomu, jak funguje lidské tělo, a dokáže ho udržet ve funkčním stavu. Má vnitřního ducha, který odráží úctyhodný záměr? Podívejte se, jak trénuje většina jeho žáků. Dokáže rozebrat pohyby a vysvětlit, čeho a jak daný pohyb dosahuje? Možná má své oblíbence – vnitřní jádro lidí, kteří mu pomáhají s výukou, ale tráví čas i s ostatními studenty? Ne všichni vyspělí karatisté mají schopnosti potřebné k tomu, aby se stali trenéry, protože nechápou své vrozené dovednosti, když jim pohyby jdou snadno. Nebuďte ohromeni velkým jménem a hledejte velkého člověka.

Sportovní karate není zemí pro staré muže. Ale tradiční karate může být. Musíme být tvrdí a klást si nemilosrdné otázky. Vyhněte se přehnanému sebevědomí. V této fázi se musíme učit všechno znovu. Musíme si klást důmyslné otázky. Ptát se sami sebe, jak překonat soupeře, který je mladší, dobře trénovaný a ještě obratnější? Sledovali jste někdy zápas na ulici? Mnozí z nich nikdy neposlouchali radu jedné z postav, kterou hrál Clint Eastwood, která zněla: „Člověk musí poznat své limity.“ To je pravda.

Dřevěná podlaha v Centrálním dojo byla tvrdší než tatami a ulice je ještě tvrdší. Může být smrtelným nepřítelem, nebo v horším případě spojencem, o kterém víme, že může zabíjet. Ulice není dojo.

Na boj bychom se měli připravit jako dobře vycvičená armáda. Ale jak říká Sun-c’, vždy se snažte vyhrát bitvu bez úderu. Jako vévoda z Wellingtonu v předvečer bitvy u Waterloo. – Ach, ach! Omlouvám se Sylvaine! (Sylvain: omluva přijata LOL !) Ale tento citát používám docela často.

Na otázku, jaký má plán boje s Napoleonem, odpověděl: „Můj plán je nemít žádný plán. Tak budu připraven na všechny možné situace.“ Neuzavírejte se do jedné techniky. Příležitost k jejímu použití se nemusí nikdy naskytnout. Čas je často nepřítelem a vy se stáváte pomalejšími. Příprava spočívá v nácviku a tréninku, který přesouvá kinestetiku z levé strany mozku na pravou. Pohyby a reakce se stávají intuitivními a zlepšuje se mechanická účinnost. Tak budete stejně jako vévoda z Wellingtonu připraveni na každou eventualitu. Samozřejmě pokud jsou čísla proti vám a je to reálná možnost, je ústup rozumnou cestou.

Jaké jsou naše silné stránky? Může jich být jen několik. A ty musíme neustále zdokonalovat. Jaké jsou naše slabiny, kterých by mohl soupeř využít? Jaké příležitosti nabízí náš soupeř? Jaké hrozby tento soupeř přináší?

Prvním krokem je pochopit omezení našeho těla, abychom mohli vybrat a co nejlépe využít skutečně účinné nástroje, které máme k dispozici. Naše silné stránky. Klíčem je upřímné uvědomění. Bude zapotřebí nemilosrdně eliminovat některé techniky – naše slabiny.

Mládí a hbitost mohou mnohé kompenzovat, ale mohou také vytvořit mentální kouřovou clonu, která zamlžuje pochopení procesu a brání naučení se dobré techniky. Právě zde sportovní karate padá na úrodnou půdu. Bez moudrosti je mládí pro mladé zbytečné.

Čím méně jsme mrštní, tím větší je potřeba prořezat se kouřem, zejména v situacích sebeobrany a boje na život a na smrt ve zlomku vteřiny, při vyhodnocování příležitostí a hrozeb. Stroj a mysl musíme udržovat neustále. Dvacet hlavních zásad „Shotokan nijūkun“ obsahuje rozumné rady pro život, cvičení a výuku technik karate.

Cizí lidé by neměli mít žádná očekávání či odhad, a tedy ani obranu pro vaši nejlepší techniku, ale nikdy nepředpokládejte, že ji nemají.

Náš trénink s velkými učiteli nás připraví na přibývající léta. Měli bychom být dostatečně uvědomělí, abychom omezili svůj repertoár na věci, které fungují tady a teď. Nejsem C. J. Beck, kterého vidíte na obrázku z roku 1986. Nejdůležitější je rozsah pohybu. Může být vaším nepřítelem nebo spojencem. Jak jsem říkal, pohyb je pleťová voda. Pohyb je lék.

Sylvain Jouan:  Máte nějaké zajímavé poznatky o Sensei Nishiyamovi, o které byste se s námi rád podělil? Rád bych nechal některá tvé slova a myšlenky vytesat do kamene! V každém případě si myslím, že své studenty unavím tím, když některé z nich budu opakovat! Na závěr, jak vidíte budoucnost tradičního karate?

CJB: Jako malou niku pro znalce, experty nebo ty, kteří o karate opravdu přemýšlí.

Sylvain Jouan:  Máte nějaké zajímavé poznatky o Sensei Nishiyamovi, o které byste se s námi rád podělil?: Krátká, ale jasná odpověď. Představme si, že najdete Aladinovu lampu, jaká přání byste formuloval pro budoucnost karate-do v příštích desetiletích?

CJB: Vrátit se zpět ke kořenům karate. Do doby ještě před ctihodné mistry, jako byli Kano, Funakoshi, Ueshiba a další. Styly, které vyvinuli (judo, karate, aikido), mají v sebeobraně svá omezení. Jejich bojová umění jsou jako jednotlivé části vytržené z jedné velké knihy, s redigovanými řádky a chybějícími stránkami. 

Uplatňujte dvacet přikázání Shōtōkan nijū kun každý den. Rozvážnost je vždycky lepší část statečnosti, čímž myslím předvídat problémy dříve, než nastanou, a najít si „únikový východ“. Pokud není úniku a jste ohroženi, použijte slovní deeskalaci. Funakoshi věděl, že skutečné souboje mohou zahrnovat více protivníků, kteří se mohou vynořit odevšad. O sto let později tady máme mobilní telefony, které nás nahrávají jen tehdy, když je to výhodné pro protivníky a jejich advokáty. Vím, že jak Shihan Nishiyama, tak Sensei Miguel Palavecino se aktivně vyhýbali místům, kde bylo možné očekávat problémy a násilí. Přestože v niju kun sensei Funakoshi uvádí „Karate-ni sente nashi“, neznamená to, že v karate není místo pro první útok či použití síly. Ale to, že je omezeno na nezbytně nutné případy a jeho použití musí být dobře uváženo. 

Sensei Miguel Palavecino zapojoval i duchovní učení, zahrnovali tai-či, judo (které jsme pravidelně trénovali v neděli), bo, využíval náhodně nalezené zbraně, deeskalační techniky a meditaci Dharma, aby uklidnili smrtící zbraň v sobě. Návrat ke kořenům. Jako doma v jakémkoli kontextu. Na zemi, na skalách nebo ve vodě.

Formální kurz pro starší pokročilé pásky by mohl najít nadšené následovníky. Když se vytratí mladistvá kondice a síla, musí posloužit moudrost. Uvnitř Příručky trenéra tradičního karate Hidetaky Nishiyamy je klíč k technikám, které mohou zachránit život v každém věku.

Sylvain Jouan:  Máte nějaké zajímavé poznatky o Sensei Nishiyamovi, o které byste se s námi rád podělil?: Nechám vám poslední slovo. 

CJB: „Trénujte s těmi nejlepšími a najděte pro sebe a své studenty dobrý „bullshit detektor““.

Toto je skutečný příběh, který ilustruje, o čem mluvím. Filmový režisér Sidney Lumet ve své knize „Making Movies“ a v rozhovoru s Dickem Cavettem v roce 1986 uvedl, že Marlon Brando dával svým režisérům dva zdánlivě stejné záběry jedné scény tak, aby si je vyzkoušel. V prvním záběru se skutečně snažil o autentičnost postavy. Při druhém záběru využil všechny vnější kreace a projevy prvního záběru – vlastně vnější formu, ale bez usilovné práce – vnitřní formy. Herectví může být náročné jak pro emoce a pro tělo. Zkušení herci to zcela pochopí. (Mimochodem, Laurence Olivier, který nebyl metodickým hercem, mi řekl, že na sobě tvrdě pracoval navenek, aby mohl postavu rozvíjet vnitřně). Zpět k Brandovi. Když režisér poznal rozdíl, Brando by dál tvrdě pracoval. Pokud ne, pak to se zaměřil jen na vnější formu.

Po Nishiyamově smrti se mnozí stali róniny. Poslední slova by proto měla patřit jemu.

„Jediná „tajemství“ se nacházejí ve vašem těle. Je na vás, abyste je odhalili a využili. Každou techniku doveďte k dokonalosti.“

Sylvain Jouan: Především bych vám chtěl velmi poděkovat za to, že jste si udělal čas a odpověděl na mé otázky. Pro mě to bylo skutečné potěšení, doufám, že lidé, kteří budou tento rozhovor číst, z něj budou mít stejné potěšení jako já!

CJB: Není zač, Sylvaine. Jsem si jistý, že vám čtenáři poděkují za to, že pomáháte předávat tradici dál.

Sylvain Jouan: Lidem, kteří by se chtěli o C. J. Beckovi dozvědět více, mohu již nyní doporučit četbu jeho románů, z nichž „Sizzle“ se odehrává v Provence.

CJ Beck: Moje romány si můžete objednat v digitální podobě na Amazon Kindle, Barnes & Noble Book a ve většině knihkupectví v tištěné podobě. Ve své tvorbě se snažím podělit o postřehy k tématům, o kterých jsem dobře informován. Na YouTube jsou k dispozici upoutávky na knihy, které poskytují myšlenky stojící za těmito příběhy, aniž by prozrazovaly poentu.  Odkaz na skupinu pro výuku karate na Facebooku – Honoring Sensei Miguel Palavecino

Děkujeme Honzovi Ostřížkovi za český překlad a komunikaci s Sylvain Jouan a C.J. Beck .