Cvičení u japonského mistra Toru Shimoji (Atlanta, USA)
Dne 26.2.2022 se na pražském letišti setkal tým karatistů z Karate.cz (České asociace tradičního karate), který se vydal na cvičební pobyt u japonského mistra Toru Shimoji. Tato cvičební stáž se plánovala s několika měsíčním předstihem. Ale vzhledem k aktuálním událostem na Ukrajině jsme se na letišti potkali se smíšenými pocity. Zatímco ještě před pár hodinami byl nejhorší strašák, který mohl naši cestu zhatit „pozitivní PCR test před odletem“, nyní se svět a zejména Evropa obracela k jiné, horší bezprostřední hrozbě vyvolané agresorem, který naši zemi okupoval po mnohé desítky let, Ruskem.
Na letišti chyběl Radek Januš (předseda Karate.cz), který se na poslední chvíli rozhodl zůstat v ČR. Okamžitě po začátku ruské invaze na Ukrajinu začal koordinovat projekt, díky kterému se podařilo desítky dětí z ukrajinských klubů tradičního karate přivézt do bezpečí v ČR a současně jim zajistit tréninky karate v moravských klubech. Spolu s dětmi přijeli i jejich maminky a sourozenci.
Vedení výpravy tedy přešlo na Robina Bařáka (místopředseda Karate.cz), který se o této skutečnosti dozvěděl několik hodin před odletem.
Účastníci cvičebního pobytu:
Robin Bařák (Akademie karate Zlín)
Radek Částečka (Akademie karate Valašské Meziříčí)
Petr Opletal (Akademie karate Valašské Meziříčí)
Iveta Karešová (Centrum karate Praha)
Jakub Kareš (Centrum karate Praha)
Jan Ostřížek (Akademie karate Brno)
Tento pobyt byl hrazen formou samofinancování jednotlivými účastníky bez finanční účasti ze strany klubu nebo Karate.cz.
Sensei Shimoji se narodil na Okinawě a vyrostl na Havaji, kde začal trénovat karate. V roce 1982 se přestěhoval do Los Angeles a cvičil přímo pod sensei Hidetaka Nishiyama. Vypracoval se až na jednoho z trenérů v dojo, které vedl sensei Nishiyama a vedl tréninky pro dospělé začátečníky a mírně pokročilé a také tréninky dětí. Jako člen amerického národního týmu se účastnil řady soutěží a získal několik titulů v kateogrii Kata. Po získání bakalářského titulu v kineziologii na UCLA v roce 1991 se Sensei Shimoji přestěhoval na japonskou Okinawu a studoval Goju-ryu Karate pod mistrem Yoshio Kubou a japonskou kaligrafií (Shodo). Po svém návratu do Spojených států v roce 1996 založil dojo v Atlantě ve státě Georgia a stal se technickým ředitelem jihoatlantické oblasti amerického národního svazu karate. V současné době Shimoji vlastní a provozuje dojo Jinsendo Karate v Smyrně v GA.
Posledních 15 let má své dojo Jinsendo karate (pojem Jinsendo zhruba vystihuje volbu člověka, jakým způsobem povede cesta jeho životem) v Atlantě, konkrétně na jejím předměstí Smyrna. Po mnoha pobytech v Los Angeles u Nishiyama sensei a následně Avi Rokah sensei nás čekal jiný stát – Georgia a celkově příjemné překvapení z „menšího“ města. Tým byl 6 členný a tak jsme po několika hodinách procedur od přistání usedli do zánovního vozu typu multivan, po strop naskládaného našimi kufry. Po pár pokusech o nastartování jsme si mysleli, že je něco špatně – nešel slyšet motor. Po vystoupení a kontrole vozu jsme všimli nápisu „hybrid“, což rázem vysvětlilo naprosté ticho po nastartování a při rozjetí tohoto obrovského auta. Rozhodnutí půjčit si jedno velké auto namísto dvou menších aut se nakonec ukázalo jako správné a ulehčilo naše přesuny a celkově organizační část programu. Při noční projížďce Atlantou někteří z nás prožívali své první dojmy ze 7 proudé silnice v jednom směru. Po třech zazmatkováních řidiče Robina jsme konečně dorazili na ubytování zajištěné přes Airbnb. Byl to rodinný dům s 4 ložnicemi, příjezdovou silnicí a zeleným dvorkem. Dům se nachází na ulici, která je jak vystřižená z filmů o americkém venkově, kde ráno vyjde paní domácí v županu k silnici si vyzvednout noviny hozené na trávník před domem. Byla to obrovská změna oproti centra u Los Angeles, kde se nachází dojo Avi Rokah sensei.
Náš hostitel, sensei Toru Shimoji, se na náš příjezd moc těšil. Na úvod nás překvapil tím, že znal náš příletový plán a moc dobře věděl, že tréninky můžeme začít hned dalšího dne ráno. A tak náš původní plán aklimatizace vzal hned za své. První příjezd k dojo Jinsendo jsme přirovnali k dojo v populárním Netflix seriálu Cobra kai. Přízemní budova, s prosklenou výlohou, polepenou logem klubu a před ní parkoviště. Druhý šok oproti Los Angeles, zaparkování u dojo není žádný problém, rychle vyskákat z auta, musíme přijít na čas.
Po otevření dojo nás uvítal sensei Toru s úsměvem na tváři a ukazoval nám své království. Recepce se stolky pro rodiče, část určená pro trénink BJJ s měkkým tatami, posilovna v rekonstrukci a konečně prostor pro trénink karate. Podlaha s dřevěnými parketami, namísto kamizi, umělecky ztvárněné zrcadlo a nad hlavou obrovská průmyslová vrtule, která zajišťuje proudění čerstvého vzduchu. Většina těchto jednopodlažních budov má stejný koncept. Zepředu výloha, vysoké stropy a vzadu garážová vrata pro zásobování. A tato budova tomuto konceptu přesně odpovídala.
K našemu překvapení byla garážová vrata, která byla hned vedle cvičební karate plochy, po dobu našeho tréninku vždy otevřená. Venkovní teploty se pohybovaly od 53°F po 77°F (tj. 12 – 25°C).
A tak zatímco ranní tréninky teplotně připomínali spíše cvičení venku, u odpoledních už jsme otevřená vrata uvítali.
Sensei Toru s úsměvem na tváři řekl „musíme trénovat co nejvíce to jde, dokud jste tady.“ Měli jsme naplánovaných 8 tréninkových dnů. Sensei připravil rozpis s tréninkem 3x denně a ještě i to mu přišlo málo. Přemýšlel, jak do programu včlenit další tréninky navíc:) Po pár dnech jsme byli rádi, že se mu to nepodařilo, protože i tento třífázový trénink byl velmi náročný. Některé tréninky obsahovaly opakování technik do celkové únavy, jiné zase byly více věnované vysvětlování fungování těla při technikách karate. Taktéž jsme se věnovali různým pákám či úmornému cvičení kata. Celkově je styl výuky jiný, než na co jsme u nás v ČR zvyklí. „Cvičte kata“ zní pokyn a pak sensei dlouhé minuty sleduje naši snahu o vykonání kata dle jeho instrukcí. Občas se zpětnou reakcí občas jen kývnutí hlavou na znamení, které jsme si přeložili jako „asi je to dobré“ nebo „asi je to blbé, nemá cenu to opravovat“.
Druhý den tréninku další překvapení. „Tady máte klíčky od dojo“ a sensei vysvětluje účel: „kdyby jste chtěli ještě více cvičit a já jsem tu nebyl nebo jste přijeli dříve“. Velká část hodin totiž byla čistě pro nás, kdy sensei neměl běžný trénink pro své studenty, ale věnoval se pouze nám. Přiznáváme se, ten klíč jsme nikdy nepoužili, sensei byl vždy na čas tréninku v dojo již oblečen v kimonu, když my jsme teprve přijížděli. A další tréninky nad rámec toho co on nám vypsal, už možné nebyly. Sotva jsme mezi tréninky stihli zajet si nakoupit jídlo a pití. Případně najít alespoň částečně zdravou stravu mezi všemožnými fast foody, které rozhodně nešlo kombinovat s tvrdým tréninkem.
Sensei Toru je ten mistr, kterého si představíte, když řeknete onen pojem „Mistr karate“ je příjemný, usměvavý, skromný a jeho znalosti karate a stálé studium, toho jak své karate rozvinout jsou neoddiskutovatelné. Je ten typ osoby, který Vás nenutí cvičit silně nebo dobře, prostě ve Vás vyvolá vnitřně onu potřebu, že to chcete takto udělat. Tím, že se známe pouze krátce, byla pro nás překvapením jeho věta „Hej, jdeme společně na večeři“, jejíž hlavním tématem po mnoha hodinách tréninku je samozřejmě zase karate. Nebo situaci, kdy se uprostřed hodiny nakloní k Robinu Bařákovi, který byl nejvyšší technický stupeň naší výpravy a říká „od teď povedeš trénink ty, uč načasování“ a předá všechny studenty do rukou českého instruktora. Mezitím se v jiné části dojo věnuje několika nováčkům a pozoruje, jak se nám trénink daří. Je to zkouška naše nebo spíše Robina a jeho schopností učit? To se v té chvíli těžko usuzuje. Závěr tohoto tréninku je doprovázen velkým potleskem od místních studentů karate, kteří k nám byli celou dobu velmi přátelští. Poslední den po tréninku sensei zorganizoval v dojo párty „na naši počest“. V pátky normálně tréninky nejsou i přes to je dojo zcela plné. Sensei vtipkoval, že bude muset dělat párty častěji. Speciální dvouhodinový trénink, který po předešlém dni opět učí sensei Toru a následně opět iRobin Bařák je tak završen párty v podobě neformálního posezení u piva a pizzi. Přeci jen jsme v USA, takže sushi očekávat nelze:)
Naše velké poděkování patří sensei Toru Shimoji i jeho studentům za příjemný čas strávený v jeho dojo. Radku Janušovi, který celou akci inicioval i když se sám obětoval a nejel. Robinu Bařákovi, který nakonec vše zorganizoval a až na pár špatně trefených výpadovek, vše klaplo na výbornou:)
V průběhu celého pobytu jsme samozřejmě sledovali dění v Evropě, Radka Januše a Radka Kleibla a jejich mise k Ukrajinsko-Polským hranicím, kde se jim nakonec pomohlo přesunout 80 ukrajinských karatistů, sourozenců a maminek k nám do České republiky.
Platbu, kterou jsme vybrali za všechny naše tréninky nám sensei Toru nám obratem vrátil s větou „pošlete to na Ukrajinu, pošli to Robine víš komu..“. Tuto částku jsme zdvojnásobili a poslali hlavnímu technickému instruktorovi ukrajinského svazu karate, který náš společný dlouholetý přítel, a který právě na ukrajinské straně organizoval transporty dětí k slovenské hranici.
Na závěr posledního tréninku sensei zmiňoval slovo Kouryukai, jehož významem je vzájemné předávání si zkušeností, ze kterého mají prospěch obě strany. Sensei nám poděkoval za to, že jsme přijeli a pomohli jim obohatit jejich trénink. Ale my vnitřně cítíme, že je to právě naopak. To my jsme ti mladší, méně zkušenější, ti kteří se přijeli učit a udělali maximum pro to, aby se tak stalo.
Oss a snad brzy v Atlantě v lepších časech zase nashlednou.
