V tradičních japonských bojových uměních je výuka často jednosměrná: sensei dává pokyny a žáci je následují – bez otázek, bez debat. Tento přístup je hluboce zakořeněný v japonské kultuře, kde je úcta k autoritě učitele klíčová a učení přichází skrze opakování, pozorování a prožívání, nikoliv skrze diskusi.
Když se však karate dostalo na Západ, tento model ne vždy zapadl. Západní studenti bývají zvídavější. Chtějí pochopit, proč technika funguje, nejen jak ji provést. Tato zvědavost se střetávala s tradičním myšlením typu „prostě to dělej, a pochopení přijde později“.
Když jsem začal učit, s tímto napětím jsem bojoval. Na jednu stranu jsem si vážil tradičního přístupu – formoval mě. Na druhou stranu jsem viděl, že mnozí moji studenti se s látkou doopravdy nepropojili, dokud o ní nemohli mluvit, ptát se na ni a mentálně se do ní ponořit. Časem jsem si uvědomil, že klíč není v tom vybrat si jeden způsob nebo druhý – ale naučit se je kombinovat.
Tradiční cesta buduje něco zásadního: disciplínu, trpělivost a schopnost učit se skrze čin. Má svou hodnotu důvěřovat procesu bez neustálé potřeby vysvětlování. Ale nabídnout jasné vhledy a logické rámce – obzvlášť pokud jde o pohyb, mechaniku a tok energie – může otevřít dveře studentům, kteří se nejlépe učí skrze porozumění. Když tyto přístupy spojíte, studenti nezačnou jen napodobovat pohyby – začnou je cítit, zkoumat a přivlastňovat si je.
Další výzvou, se kterou se potýkám, je moderní způsob uvažování zaměřený na rychlé výsledky. Mnoho studentů přichází s pohledem upřeným na další pás. Vnímají technický stupeň jako cíl, něco, co je potřeba získat a sbírat. Ale pás je jen značka na cestě. Opravdové mistrovství pohybu – to je ta pravá cesta. Pravé Budó není o pásech nebo trofejích. Je o zdokonalování sebe sama – těla, mysli, vnímání – skrze soustavné a soustředěné úsilí. Tento proces formuje nejen vaše karate, ale i to, kým jste mimo dódžó.
Učit karate dnes znamená zůstat věrný jádru Budó a zároveň vycházet vstříc studentům tam, kde právě jsou. Připomínám jim, že to není jen fyzický trénink. Je to trénink charakteru. Každý trénink, každé opakování, každá drobná oprava je příležitostí k růstu. Nejde o dokonalost – jde o pokrok.
Na konci dne není mým úkolem vytvářet následovníky. Mým úkolem je vést studenty k sebeobjevování – pomoci jim pohybovat se s vědomím, cítit víc než jen napodobovat. Když začnou důvěřovat vlastní zkušenosti a zkoumat pohyb zevnitř ven, tehdy nastává skutečný růst.
Pro mě není rovnováha mezi tradicí a přizpůsobením kompromisem – je to umění učení. Je to způsob, jak udržet Budó živé a smysluplné v dnešním světě.
Toru Shimoji
